Stavba stonku 2 страница

Gladiolus (mečík) - květy v jednostranném květenství (srpek), slabě šikmo souměrné

· čeleď: Convallariaceae - konvalinkovité

o listnatá lodyha nebo stvol vyrůstající z oddenku

o listy různého rozestavení

o plodem je bobule

Convallarie majalis (konvalinka vonná) - jednostranný hrozen bílých vonných květů, jedovatá rostlina - hl. červené bobule s modrými semeny

Polygonatum (kokořík) - obsahuje jedovaté glykosidy

· čeleď: Hyacinthaceae - hyacintovité

o vytrvalé byliny s šupinatou cibulí, oddenkem nebo hlízou

o zpravidla přízemní růžice list, stvol nesoucí květ nebo květenství

o pochází z Mediteránu

o plod tobolka nebo bobule

o hojně v parcích a zahradách

Scilla sibirica (ladoňka sibiřská) - hrozen sytě modrých květů

Muscari (modřenec) - modré drobné květy v husém hroznu, u nás asi 4 druhy, hl. v slunných, travnatých stráních

Hyacinthus erientalis (hyacint) - zahradní nebo pokojová rostlina v mnoha barvách

· čeleď: Alliacea - česnekovité

o plody: tobolky

o cibulnaté byliny s květy ve zdánlivém okolíku (jedná se o šroubel)

Allium (česnek) - velký rod, hl. v mírném pásu Euroasie, užitkový a pěstované druhy

A. porrum (pór) - dolní část růžice se používá jako zelenina

A. schoenoprasum (pažitka) - drobné cibulky a úzké trubkovité listy

11. a: Zelené řasy (Chlorophyta)

ü

· Společně se Skytěnkami a Hnědými řasami patří do skupiny Chromista

· Nejrozšířenější, mají všechny vývojové stupně

· jednobuněčné i mnohobuněčné zelené rostliny, typická eukaryotická buňka + plastidy

· volně žijící bičíkovci, tělo tvořeno stélkou, celulozní buněčná stěna

· parafyletická skupina (nepřirozená)

· různé rozměry buněk – od 1 μm do 1 m

· chlorofyl a, b (c), betakaroten, xantofyly, zásobní látka škrob

· stélka: od vláken po trubice, jednoduché listy i složitější, mikro i makroskopické

· rozmnožování: pohlavní i nepohlavní (mitospory – spóry vzniklé mitózou

· spory: pohyblivé (zoospory), nepohyblivé (aplanospory)

· Převážně nepohlavní rozmnožování

· výskyt – sladké i slané vody na kamenech (mělké tropické laguny, nejvíce Sargasové moře 1,7 t/km²)

· význam – potravinářská barviva, přímá výživa lidí i zvířat, ozdobné rostliny v akváriích, přírodní léčiva

· Třídy: Kadeřnatky (Ulvophyceae), Žabovlasovité (Cladophorophyceae), Trubicovkovité (Bryopsidophyceae) a Trentepohliophyceae)

o Druhově bohaté, jen málo druhů jednobuněčných

o Zejména vláknité, nevětvené nebo větvené, buňky jednojaderné nebo mnohojaderné

o Kadeřnatka (Ulotrix zonata) se vyskytuje v našich vodách. Porost locikový, mořský salát (Ulva lactuca). Žabí vlas potoční (Cladophora glomerata) – stélka sifonokladální

- Třída Zelenivky (Chlorophyceae) – jednobuněčná nebo mnohobuněčná stélka, žijí jednotlivě nebo v koloniích, 2-4 bičíky. Rozmnožování fragmentací stélky (nepohlavně tvorbou 2-4 bičíkatých zoospor; pohlavně – oogamicky, oogamicky). Žijí ve sladké vodě, jen málo v mořích, mnohé tvoří symbiozu s lišejníky. Chlymydomonas (pláštěnka), Volvox (váleč), Gonium, Pandorina (většina v planktonu našich vod), Chlorella (sladké vody)

Parožnatky

· nejsložitější zelené řasy

· pletivné stélky x dm dlouhé, připomínají přesličky

· ve sladkých čistých mělkých, stojatých i mírně tekoucích vodách na písčitých nebo bahnitých dnech, na kterých se vytvářejí rozsáhlé prostory, v moři zcela chybí rostou ale v brakických vodách a slaných vnitrozemských vodách

· citlivé na zvýšenou koncentraci minerálních hnojiv díky splachům z polí mizí rychle z přírody

· rozmnožování: pohlavní i nepohlavní

· sladké čisté, mělké, stojaté vody

· zvápenatělé stélky se podílejí na vzniku minerálu traventinu

-

11. b: Kořen (Radix) – funkce, stavba

ü

· zpravidla podzemní, nečlánkovaný orgán, nenese listy, nemá kutikulu, průduchy ani fotosyntetická barviva

· heterotrofní - odkázán na přísun asimilátů

· funkce: nasávací (absorpční), vodivá, mechanická, vyživovací, upevňovací, zásobní, syntetická (tvorba významných látek - aminokyseliny, alkaloidy, regulátory růstu - metabolismus). Slouží také k vegetativnímu rozmnožování

· vyskytuje se až u kapraďorostů a rostlin semenných

· pro kořen je charakteristický neomezený růst do délky

· Mykorhiza (dříve mykorrhiza) je symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin. Může docházet buď k pronikání houbových vláken do kořenových buněk primární kůry (endomykorhiza), v druhém případě zůstávají vlákna jen v mezibuněčném prostoru (ektomykorhiza).

· založen již v zárodku semene → při klíčení vyrůstá nejdříve kořínek (radikula) → mění se v hlavní kořen → z něj vyrůstají postranní kořeny = kořenová soustava (allorhizie), která upevňuje rostlinu v půdě

· Hlavní kořen poté zastavuje růst a jeho funkci přebírají kořeny adventivní ( druhotně netloustnou, všude stejně silné - mohou vznikat i na stoncích a listech (vyžívá se při rozmnožování řízky)) = vzniká tak kořenová soustava svazčitá (homorhizie)

· U kořene je možné rozlišit 3 základní pletivové celky: pokožku (krycí pletivo), primární kůru a centrální válec. Tato pletiva vznikají z iniciálních buněk (iniciál) vzrostlého vrcholu, chráněných kořenovou čepičkou (kalyptrou). Iniciály tvoří apikální meristémy (histogeny), které můžeme rozdělit na tři, resp. Čtyři druhy podle pletiv z nich vznikajících: plerom, periblem, dermatogen a v kořenu ještě kalyptrogen.

Větvení kořene

o Dichotomické – plavuně, vranečky

o Postranní – většina cévnatých rostlin

Kořenový systém

o soubor všech kořenů

o allorhizie – u dvouděložných rostlin, tvořena hlavním a postraními kořeny

o homorhizie - hlavní kořen zaniká, kořeny adventivní (jednoděložné)

Podle tvaru kořene se rozlišují tyto typy:

o nitkovitý nebo vláskovitý

o válcovitý

o kuželovitý

o srdcovitý

o řepovitý

o hlíznatý

o chůdovitý (plní opornou funkci)

Anatomie kořene

· primární kořen

Na vzrostlém vrcholu lze rozlišit tři základní pletivové celky

o Protoderm – z něj se později diferencuje pokožka

o Základní meristém – vzniká z něj primární kůra

o Prokambium – vyvíjí se z něj střední válec

§ kořenová čepička - stále se obnovuje, živé parenchymatické buňky. Plní ochranné a mechanické funkce

§ kořenová pokožka (rhizodermis) – tenčí buněčné stěny než u epidermie, nemá kutikulu = je propustná pro vodní roztoky anorganických látek. Vytváří kořenové vlásky (zvětšují absorpční plochu kořene)

§ prvotní (primární) kůra – parenchymatické buňky s mezibuněčnými prostory. 3 vrstvy, vnitřní je entodermis - odděluje primární kůru od středního válce, korkovatí, dřevnatí, některé zůstávají tenkostěnné (transport roztoků z půdy k cévním svazkům), mezodermis (mezibuněčné kanálky), obsahuje idioblasty, škrob, ve vzdušných kořenech chlorofyl), exodermis (funkce krycího pletiva po odumření rhizodermis, pokud exodermis korkovatí – může uvnitř svých stěn tvořit pásky, tzv. Casparyho proužky)

§ střední válec - pericykl (zakládají se zde postranní kořeny), radiální cévní svazky, paprsčitý cévní svazek (druhotně netloustne, radiální cévní sazky → kolaterální, prvotní kůra → druhotná kůra. Při vývoji vodivého pletiva v kořeni krytosemenných rostlin se nejdříve začínají na vnitřní straně pericyklu diferencovat elementy lýka a vytváří protofloém, směrem ke středu kořene pak metafloém. Dohromady tvoří primární lýko. Primární xylém se vytváří později (protoxylém a metaxylém). Součástí středního válce může být i dřeň.

Růstové zóny

o zóna dělivá - koncová část kořene + prvotní meristémy

o zóna prodlužovací - oblast intenzivního růstu kořene, nad vzrostlým vrcholem kořene, kde se buňky nedělí, ale rostou

o zóna absorpční (zóna kořenových vlásků) - rostlina přijímá vodné roztoky látek z půdy, plné rozlišení pletiv kořene. Začínají se diferencovat primární pletiva kořene (tvorba kořenových vlásků)

o zóna větvení

o zóna vodivá

· sekudnární kořen

§ kambium začne oddělovat směrem dovnitř sekundární dřevo (deuteroxylém), vně korek (deuterofloém), paprsčitý cévní svazek se mění na kolaterální (boční), kambium se vyrovnává v kambiální válec (kruh)

§ mezi dřevem a lýkem vzniká dělivé pletivo kambium, jehož činností přirůstá dřevo a lýko - má jiný typ cévního svazku - kambium - kruhový průběh - vzniká v něm sekundární dřevo a sekundární lýko

§ krycím pletivem se stává druhotná kůra (činností felogenu ho vytvářejí druhotně tloustnoucí rostliny na svém povrchu)

Metamorfózy

· kořenové hlízy (orsej) a bulvy (řepa, celer) - zásobní kořeny

· vzdušné kořeny (monstera) - umožňují přijímat vzdušnou vlhkost

· příčepivé kořeny (břečťan) - přichycovací funkce

· haustoria (jmelí) -přísavky, parazité a poloparazité, vysávají živiny z rostlin

· dýchací kořeny (tisovec) - v bažinatých oblastech

· chůdovité kořeny (kořenovník) - pro upevnění v písčité půdě

Hospodářský význam

· potrava pro člověka (kořenová zelenina), krmivo pro zvířata (krmná řepa), potravinářský průmysl (řepa cukrovka, čekanka), výroba léčiv, koření

· i nebezpečné látky - alkaloidy, drogy

11. c: Čajovníkotvaré (Theales)

- hl. tropické dřeviny a byliny s jednoduchými listy, 1 nebo oboupohlavné květy, původně 5 četné, plody rozmanité (bobule, tobolky, nažky, oříšky, …)

v pletivech bývají idioblasty nebo mezibuněčné sekreční nádržky a kanálky, cca 18 čeledí

· čeleď: Hypericaceae - třezalkovité

o dřeviny nebo byliny, keře

o v pletivech stonků siličné nebo pryskyřičné kanálky

o přeslenité, bezpalistnaté, jednoduché listy

o tropy, subtropy i mírný pás (SEV)

o květy: oboupohlavné, cyklické, 4 – 5 četné, tvoří vrcholičnaté květenství

o plod: bobule, tobolka

o v pletivech schizogenní nádržky s obsahem pryskyřice nebo silice

o kořeny i báze stonků zdřevnatělé

rod: Hypericum (třezalka) - planě rostoucí i pěstované druhy u nás

· čeleď: Theaceae - čajovníkotvaré

o dřeviny

o tropy subtropy - Asie, Amerika, africké ostrovy

o listy: jednoduché střídavé

o květy: oboupohlavné, cyklické až pravidelné

o plod: tobolka, zřídka bobule, peckovice

o obsah: třísloviny typu taninu a katechinu v listu fluor + silice

Thea (Camelie) chinensis (čajovník čínský) - pěstuje se na plantážích pro jeho listy, které se zpracovávají na čaj - fermentací (černý čaj), bez fermentace (zelený čaj)

Camelia Japonka (kmélie japonská)

· čeleď: Actinidiaceae

o ovíjívé nebo šplhavé keře, zřídka stromy

o již. a vých. Asie

Actinidia chinensis (aktinídie čínská, kiwi) - jedlé, chutné bobule, mnoho vitamínu C, pochází z východ Asie, začala se pěstovat kolem r. 1940 na Novém Zélandu, v E asi r. 1968, u nás v teplých krajích, přežije i chlad při zakrytí

12. a: Parožnatky (Charophyta)

· nejsložitější zelené řasy

· pletivné stélky x dm dlouhé, připomínají přesličky

· ve sladkých čistých mělkých, stojatých i mírně tekoucích vodách na písčitých nebo bahnitých dnech, na kterých se vytvářejí rozsáhlé prostory, v moři zcela chybí rostou ale v brakických vodách a slaných vnitrozemských vodách

· citlivé na zvýšenou koncentraci minerálních hnojiv díky splachům z polí mizí rychle z přírody

· rozmnožování: pohlavní i nepohlavní

· sladké čisté, mělké, stojaté vody

· zvápenatělé stélky se podílejí na vzniku minerálu traventinu

12. b: Buněčné vakuoly

ü

· Rostlinná b.má na rozdíl od živočišné vakuolu, buň.stěnu a plastidy

· Vakuoly tvoří oblast buňky oddělenou membránou – tato jednoduchá membrána se nazývá tonoplast. Tonoplast je semipermeabilní membrána, silnější než plasmatická a má také větší mechanickou odolnost. Obsah vakuoly je tvořen vodným roztokem mnoha látek, který se nazývá buň.šťáva.

· Buněčná šťáva obsahuje organické kyseliny (aminokyseliny, šťavelovou kyselinu, jablečnou kyselinu, vinnou kyselinu a citronovou kyselinu), glycidy (monosacharidy, disacharidy a polysacharidy), anorganické ionty, sekundární metabolity (barviva, ostatní glykosidy, alkaloidy, třísloviny, polyterpeny), rezervní bílkoviny, proteinové látky, silice a pryskyřice

· Mohou vznikat přímo z endoplasmatického retikula (tonoplast a vakuolární proteiny se tvoří z derivátů Golgiho systému)

· v mladých rostoucích buňkách v podobě cisteren a měchýřků. Postupně se zvětšují a pohlcují malé částečky cytoplazmy a mění se ve vakuolu dospělé rostlinné buňky = jedna velká centrální vakuola → vytlačuje ostatní – v ní produkty metabolismu, zásobní látky, škodlivé i jedovaté exkrety – až 95% vody (buněčná šťáva)

· v jedné buňce můžeme nalézt různé druhy vakuol s odlišnou funkcí – řídí vodní potenciál buňky, významný depozitář buňky pro krátkodobou nebo dlouhodobou rezervu, mají také odpadní fci, reservoár protonů

· turgor = buněčné napětí

12. c: Hluchavkovité (Lamiaceae)

· jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, polokeře; vzácně mimo ČR keře nebo stromy

· výrazně aromatické

· byliny (v tropech i dřeviny)

· na bázi semeníku je žláznatý val

· mnohé obsahují cenné silice, patří sem druhy: medonosné, okrasné, plevelné i rumiští

· rostou na všech kontinentech, hl. Meditérán

· květy: souměrné, kalich 5 četný, trubkovitý až zvonkovitý

· lodyhy: 4 hrané jednoduché nebo větvené

· listy: vstřícné, jednoduché, bez palistů

Lamium (hluchavka) - hojně v mírném pásu severní polokoule

L. album (hluchavka bílá)

Galeopsis (konopice) - žluté nebo fialové květy

Betonica officinallis (bukvice) - trvalka s dlouze stopkatým lichoklasem fialových květů

Prunella vulgaris (černohlávek obecný) - modrofialové květy, běžná trvalka na celém území státu

Salvia verticillata (šalvěj přeslenitá) - roste na rumištích, v trávnících jako plevel

S. officinalis (šalvěj lékařská)

Thymus (mateřídouška) - plazivé rostliny s fialovými květy

Mentha (máta) - obsahuje mentol

Melisa officinalis (meduňkaú - obsahuje citronelovou silici

Majorana hortensis (majoránka) - jako koření

Ocimum basillicum (bazalka) - tradiční kořeněná rostlina do omáček

Levandula angustifolia (levandule) - hl. v již. Francii, pěstuje se pro levandulovou silici používanou v parfumerii

· čeleď: Verbenaceae - korýšovité - byliny, dřeviny i liány, tvoří hroznovitá květenství, tropy, subtropy

Verbena officinalis (sporýš lékařský) - světle růžové květy

13. a: Buněčná stěna

ü

· Rostlinná buňka má na rozdíl od živočišné vakuolu, buň.stěnu a plastidy

· Z vnější strany přiléhá k protoplastu a mají jí téměř všechny rostlinné buňky

· Je pevná, ochranná a mechanická fce, fce kostry, má významnou úlohu při dělení, růstu a diferenciaci buněk. Podílí se na interakci buňky, syntetizuje a ukládá látky a zabraňuje narušení buňky zvětšováním (příjem vody vakuolou - osmoza)

· dynamická struktura, která se může měnit

· některé rostlinné buňky nemají buněčnou stěnu = pohlavní buňky

· začíná se vytvářet během cytokineze ze zbytku dělícího vřeténka

· Vrstvy buň.stěny – střední lamela – tvořena pektiny

- Primární stěna – celuloza, hemiceluloza, pektiny, proteiny a voda (lignin, suberin a kutin). Plastická, roste do plochy intususcepcí (vkládáním nových mikrofibril do již existující mikrofiblirální sítě)

- Sekundární stěna (tloustnutí buněčné stěny) - tečky (pits) – malé otvory – průchod plazmodezmů – vlákna cytoplazmy spojené protoplasty soustavou buněk

· tvořena:

o silnými makrofibrily (praménky mikrofibrilů) ze sacharidu celulózy, ty jsou zakotveny v amorfním matrixu jiných polysacharidů (hemicelulóza, pektiny, proteiny a voda)

o celulozou – je nerozpustná, štěpí se enzymaticky hydrolýzou celulázami

o hemicelulosou – heterogenní složka polysacharidu s odlišným chemickým složením a kratšími řetězci. Jejich složení se může lišit, ale převládajícím typem jsou xyloglukany (u dvouděložných) a cylany (u jednoděložných). Jsou syntetizovány v Golgiho kompexu

o pektiny – hlavní výplňová část (též v buň.stěně vakuol), poutají se s vodou, snadno se rozkládají, vznikají v Golgiho komplexu

o proteiny – vesměs glykoproteiny (enzymy)

o Ukládání dalších organických látek:

§ lignin (v cévách) – dodává buněčným stěnám tvrdost za cenu snížení pružnosti

§ suberin (korek) – především sekundární krycí pletiva, směs polymerů, esterů

§ kutin – ukládá se ve vnějších stěnách pokožkových buněk prýtu nebo ukládání do existující buň.stěny, tvorba slabé vrstvy = kutikula

§ Vosky, sporoleniny, chitin (houby), slizy a kleje

§ Inkrustace kyselinou křemičitou nebo uhličitanem vápenatým

13. b: Houby - charakteristika, výživa

ü

V současnosti toto označení zahrnuje nejen pravé houby (Fungi), ale i další zástupce ze skupiny Protista: říše Protozoa a Chromista

Дата добавления: 2015-04-25