Viz. 8b, 9b, 11b, 18b, 27b, 39c

Základní charakteristika orgánů

• Podle pravidelnosti zakládání: normální (pravidelně vznikající na určitém místě – např. pupen v paždí listu) × adventivní (nahodilé – vznikající na rostlině v místě, které není pro ně typické) – může docházet k vytváření pravidelných abnormit (obligátně adventivní orgány)

· Podle funkce: vegetativní × generativní (reprodukční). Podstatou tohoto dělení je odlišná funkce a jí odpovídající odlišná specializovaná stavba orgánů. U rostlin se střídají fáze růstu, tedy fáze vegetativní s fázemi, kdy již byly naplněny podmínky pro reprodukci a rostlina na vegetativních orgánech vytvoří odlišné orgány generativní.

- Vegetativní orgány rostliny jsou ty, které rostlině slouží primárně k jejímu vlastnímu růstu, nikoliv k pohlavnímu rozmnožování = list, stonek nebo kořen. Za pomocí vegetativních orgánů můžeme rostliny vegetativně (tedy asexuálně) rozmnožovat. (řízkování, roubování, hřížení, kopčení aj.)

- Generativní orgány -květ, plod, semena či prašníky

• Podle postavení na rostlině: terminální (koncové) × laterální (boční)
• Podle polohy k povrchu půdy: ortotropní (svislé) × plagiotropní (vodorovné nebo šikmé)
• Podle postavení k sousednímu orgánu: superponované (postavené přímo nad jiným orgánem)

ROZDĚLENÍ:

· 1) Orgány vegetativní: zajišťují růst, výživu, výměnu látek s vnějším prostředím (kořen, stonek, list)

· 2) Orgány reprodukční: zajišťují rozmnožování a rozšiřování rostlin (květy, semena, plody)

jiné dělení:

· 1) Orgány analogické: liší se původem, ale mají obdobný vzhled a fci (listové a stonkové úponky, trny mohou být původu kořenového, stonkového i listového)

· 2) Orgány homologické: jsou stejného původu, ale různého vzhledu, fce, stavby (tyčinky, pestíky, asimilační lístky, kališní lístky)

Popis částí orgánů

Rostliny jsou polární organismy, proto lze na nich i na většině jejich orgánů rozlišit část apikální (vrcholovou) a bazální (spodní). Možno rozlišovat také část proximální (bližší určitému místu či orgánu – např. proximální část pylového zrna = bližší středu tetrády) a distální (vzdálenější určitému místu či orgánu).

Většina orgánů je dorziventrálních = s rozlišenou hřbetní a břišní stranou

• svrchní strana (adaxiální) = strana přivrácená ke stonku

· hřbetní strana (dorzální) = svrchní strana orgánu

spodní strana (abaxiální) = strana odvrácená od stonku

· břišní strana (ventrální) = spodní strana vodorovného orgánu

Souměrnost orgánů

Podle počtu rovin souměrnosti můžeme rozlišovat orgány:

• asymetrické (bez roviny souměrnosti; např. list Ulmus, jilm; Begonia, begonie)
• souměrné, zygomorfní, symetrické (jedna rovina souměrnosti; např. květ Viola, violka)

mediána = svislá rovina souměrnosti proložená středem stonku a středem orgánu

transversála = rovina kolmá k mediáně, procházející středem orgánu)

• dvoustranně souměrné, bisymetrické (2 roviny souměrnosti; např. květ Dicentra, srdcovka)
• paprsčitě souměrné, aktinomorfní, radiální, pravidelné (více rovin souměrnosti; např květ Paris, vraní oko)
• izodiametrické (souměrné ve všech směrech = kulovité orgány)

metamerie = opakování podobných elementů podél osy – např. jařma na vřetenu u zpeřených listů (homonomní – zcela shodné elementy, heteronomní – např. zmenšující se elementy nebo střídavě malé a velké)

komplexní symetrie = kombinace dvou nebo více typů symetrie – např. v květech (Parnassia,tolije; Passiflora, mučenka)

17. c: Lipnicovité (Poceae)

· jednoděložné rostliny, v češtině obecně označovány jako trávy

· patří k nejpočetnějším čeledím krytosemenných rostlin, rozšířeny kosmopolitně

· jednoleté, dvouleté či vytrvalé byliny, někdy i netypické dřeviny, např. bambus, zřídka liány

· xerofytické (suchomilné) – v pouštních a stepních oblastech i mezofiní druhy lesů mírného pásma i tropů, i hodně bahenních rostlin a vodních kořenících ve dně

· stébla: často dutá, v nodech bývají výrazná kolénka, nevětvený

-stéblo (culmus)

· vytrvalé druhy mívají často oddenky, vzácně hlízy

· listy: často v přízemní růžici, jednoduché, střídavé, dvouřadě uspořádané, většinou přisedlé; čepele celokrajné, nejčastěji čárkovité, někdy štětinovité či jehlovité; někdy redukovány na věneček chlupů (rákos), nebo může být celkově zakrnělý, vzácně chybí

· žilnatina: převážněsouběžná, zřídka dlanitá či zpeřená

· jednodomé rostliny

· květy: oboupohlavné

· květenství: klásek – jednokvětý (psineček) nebo vícekvětý, některé květy mohou být sterilní; v typickém případě podepřen 2 plevami – zvláštní typ listenu

· plevy uspořádány střídavě (i když blízko sebe a mohou se zdát vstřícné) – rozlišujeme horní a dolní plevu; můžou být ostnité

· klásky obvykle skládají další složená květenství – laty, hrozny, klasy, lichoklas (stažené laty napodobující klas)

· okvětí je redukované a nenápadné – dva vnější okvětní lístky jsou srostlé a přeměněny v plušku, vnitřní okvětní lístky přeměněny v plenky (2 vzácněji 3, někdy chybí)

· květy: oboupohlavné, pravidelnépodepřeny pluchou, což je útvar listenovitého původu

- každý jednotlivý květ má 2 lístence - často osinatou pluchu (lemma) a bezosinnou plušku (palea)

- dále dvě malé šupinky - plenky (lodiculae) -> zbytky vnitřního okvětí

· plod: převážně obilka - caryopsis (zvláštní typ nažky typický pro tuto čeleď) – okoralá (za zralosti obklopená pluchou a pluškou) nebo neokoralá (nahá); zřídka bobule nebo oříšek

význam: všechny pravé obiliny (pšenice setá, žito seté, ječmen obecný, oves setý, rýže setá, kukuřice setá), užitkové rostliny (cukrová třtina, bambus) trávy – dominantní složka luk, pastvin, stepí aj.

- rostou pospolitě -> tvoří význačné porosty (formace), v závislosti na podmínkách nazývané jako: savany (trop. Afrika), llanos (Venezuela), campos carrados (střední Brazilie), pampy (Argentina), prérie (sev. Amerika), stepi (Ukrajina), alpínské pole

- podčeledi:

· rýžovité (Oryzoideae)

Oryza sativa (rýže setá) - pro 25% planety hlavní potravinou

· bambusovité (Bambusoideae) - statné trávy, stébla dřevnatá, dutá, článkovaná

- plod: obilka

· prosovité (panicoideae)

· lipnicovité vlastní (Pooideae)

Triticum (pšenice) - jarní, ozimá

Hordeum vulgare (ječmen obecný)

Avena (oves)

· kukuřicovité (Zeeoideae)

18. a: Houby vřeckovýtrusé (Askomycota)

·

Třída: Houby vřeckovýtrusné – Ascomycetes

Vřeckovýtrusné houby čili askomycety jsou druhově nejpočetnějším oddělením hub obsahující cca 60 tisíc druhů. S výjimkou kvasinek mají téměř všichni zástupci dobře vyvinuté článkované podhoubí. V přehrádkách mezi jednotlivými buňkami podhoubí jsou otvory umožňující přechod cytoplazmy i buněčných jader. Charakteristickým znakem vřeckovýtrusných hub je tvorba pohlavních orgánů a specializovaných jednobuněčných sporangií, nejčastěji kyjovitého tvaru – vřecek.

Vřecko obvykle obsahuje osm výtrusů zvaných askospory a otvírá se nejčastěji víčkem nebo štěrbinou. U vývojově starších druhů vznikají vřecka na konci hyf, u vývojově novějších vytváří výtrusorodou vrstvu na povrchu nebo uvnitř plodnic.

Vřeckovýtrusné houby se rozmnožují pohlavně i nepohlavně; u některých druhů (například štětičkovec) ale nebyl pohlavní způsob rozmnožování zjištěn.

V klasickém schématu vřeckovýtrusných hub převažuje haploidní hyfovité (vláknité) stadium. Tato vlákna mají v každé buňce jen jednu kopii genetické informace. Za určitých okolností vznikají na hyfě mnohojaderné pohlavní útvary (gametangia), obvykle větší (samičí) a menší (samčí). Po kopulaci těchto orgánů vzniká mycelium (podhoubí), které je dikaryotické (v každé buňce má dvě jádra). Ve srovnání se stopkovýtrusnými houbami ale existuje pouze po krátkou dobu. Z dikaryotického mycelia se tvoří vřecka, zároveň dochází ke karyogamii (splývání jader). U některých druhů roste plodnice, u jiných vznikají pouze samostatná vřecka. V každém vřecku postupně proběhne meióza, díky níž vzniká určitý počet spor – nejčastěji osm, řidčeji pak násobek osmi. Z těchto spor vyrůstá opět haploidní jednojaderné podhoubí a životní cyklus se vrací na začátek.

Mimo to jsou vřeckovýtrusné houby schopné tvořit i nepohlavní výtrusy (konidie), a to i po velmi dlouhou dobu ve stadiu haploidního mycelia.

Saccharomycotina – „pravé kvasinky“, řád kvasinkotvaré

· jednobuněčné (nemají podhoubí), rozmnožují se pučením (dceřiné buňky zůstávají spojené s mateřskou buňkou – tvoří řetízky – nepravé podhoubí)

· převážně saprofyté, schopnost zkvašovat cukr na etanol a CO2 se využívá v potravinářském průmyslu, schopnosti tvorby dalších látek využívá chemický i farmaceutický průmysl

· zástupci: Kvasinka pivní, Kvasinka vinná

Čeleď: Plesnivkotvaré

ü mnohobuněčné

ü zástupci: Kropidlák (plísně na potravinách, alergeny), Štětičkovec (penicilin),

Řád: Padlí

ü střídají několik hostitelů, způsobují hospodářské škody

ü zástupci: Padlí trávní, Paličkovice nachová (cizopasí na obilovinách = námel)

Řád: Terčoplodé houby – Diskomycety

· zástupci: Hlízenky, Smrž obecný, Ucháč obecný, Bělolanýž obecný, Choroš šupinatý, Kuřátka jemná, Kuřátka sličná, Troudnatec kopitový, Lošák jelenní, Lišák zprohýbaný, Liška obecná, Lanýž černý, Hřib smrkový, Hřib hnědý, Hřib satan, Hřib žlutomasý, Klouzek obecný, Klouzek sličný, Kozák březový, Křemenáč březový, Křemenáč osikový

Дата добавления: 2015-04-25